Mějte plán, když nezvládáte platit dluhy!

Hned po škole jsem nastoupil do práce jako učitel na prvním stupni ZŠ. Peníze mi stačily tak akorát. S partnerkou jsme se vzali a zpočátku bydleli u jejich rodičů. Oba jsme pracovali, a tak vlastní bydlení bylo jen otázkou času. Hypotéku jsme si vzali na 2 miliony. Splátka byla asi 12 tis. a okolo roku 2020 mělo být vše zaplaceno.  Dva roky od svatby se nám narodila dcera Markéta a za další tři roky Filip. Můj plat spolu s mateřskou manželky nás nemohl uživit, proto jsem změnil zaměstnání a pracuji jako účetní. Už při škole jsem si dodělal účetní zkoušky a mohl jsem přidat i daňové poradenství. Co jsem však netušil, bylo hospodaření mé manželky. Měli jsme sice společný účet, ale vždycky jsme si nějak poradili a na všechno bylo. V jeden okamžik se však vše změnilo – na účet byla uvalena exekuce. Mé překvapení bylo nekonečné, volal jsem exekutorovi a horko těžko jsem zjistil, odkud vítr vane. Manželka si pořídila ještě jeden účet a k němu kreditní kartu, také kontokorent a párkrát si půjčila i jinde. Na pár splátek nějak zapomněla, protože exekucí hrozilo víc. Bylo z toho pěkně dusno, ale překonali jsme to. Kupovali se drobné věci – hračky, elektronika, ale byly tam i dárky. Vyjasnili jsme si to a řekli si jak dál. Zpočátku to bylo na hraně, nejeli jsme dva roky na dovolenou, škrtilo se, kde to šlo. Manželka musela začít pracovat a mít vlastní příjem. Děti hlídaly babičky a později je vyzvedávali ze školky. Dost nám pomohla banka, protože jsme si v nejhorším odložili pár splátek na později, a dokonce rozložili splácení na dalších 10 let. Horší to bylo s exekutory. S prvním exekutorem nebyla vůbec domluva, i když dluh nebyl velký. Pomohli nám moji rodiče a během dvou měsíců bylo splaceno. Mezitím se objevili další dva dluhy. Tři měsíce jsme nemohli používat účet, neměli jsme žádné prostředky – na nájem, jídlo, benzín, nic. To byl nejhorší okamžik. Také jsme se dost hádali a vypadalo to špatně. Naštěstí mně pomohl můj brácha a moji rodiče i rodiče partnerky. 

Začal jsem zjišťovat, kde se všude dluží a manželka slíbila, že už na půjčku ani nepomyslí. Podívali jsme se do dluhových registrů, oslovili jsme banky i další společnosti, udělali jsme si seznam dluhů. Manželka mě vybavila plnou mocí a já jsem začal sjednávat splátkové kalendáře – s exekutory a s dalšími věřiteli. Nebylo to jednoduché, musel jsem prodat auto a přišel tak o část zákazníků. Později jsem si půjčoval auto od rodičů. Všechny exekutory se podařilo vyplatit, půjčil jsem si i od kamarádů. V práci jsem byl 16 hodin denně, abych uvolnil účet od exekucí. Za půl roku jsme měli od exekucí pokoj. Dalších 5 let se situace postupně zlepšovala, exekuce nehrozily a postupně jsme vyplatili všechny původní i další dluhy u známých a příbuzných. Mně se dařilo udržet si stávající zákazníky a přidat i nějaké další, manželka si v práci také polepšila. Pokud vše půjde dobře, budeme moci hypotéku splatit o pět let dříve. Konečně jsem se také podívali na dovolenou. Když se ohlédnu zpátky, byla to tvrdá škola života. Zachránila nás asi společná vůle pokračovat a napnout všechny síly. Řekli jsme si, že nastala sice chyba, ale že jí napravíme. To se nám podařilo, i když nás to stálo opravdu hodně sil. Nejdřív jsme našli všechny dluhy, zkusili jsme se domluvit s právníky věřitelů. Když to nešlo, museli jsme prosit v rodině a nejbližší známé o pomoc. Domluvili jsme si s nimi splátky podle toho, jak jsme postupně spláceli bankám a dalším společnostem. K tomu jsme potřebovali kalendář, aby to všechno vyšlo. Každý měsíc jsme věděli, kolik máme komu zaplatit a často se to měnilo. Takhle to trvalo několik let. Bez těchto splátkových plánů bychom to nedokázali. Děti jsou už starší a my jsme rádi, že to máme za sebou.